Čechy jsou místem, kde se odedávna střetávají a prolínají rozmanité kulturní vlivy. Čechy jsou také místem – východiskem pro pozoruhodné umělecké úkazy, ke kterým bezesporu patří i tvorba loutek. K rozvoji loutkářské tradice přispělo i jakési duchovní prostředí v Čechách, obecná atmosféra charakterizovaná na jedné straně příznačným humorem, smyslem pro absurditu a nadsázku a na straně druhé hlubokou emocionalitou.

Loutka je zajímavým uměleckým dílem a převážně se prezentuje v souvislosti s divadlem. Nelze však přehlédnout ani její ambice jako svébytného výtvarného díla, nezávislého na divadelní kulise a hraném příběhu. Přesto však bude vždy přesahovat funkci výtvarného díla, právě proto, že dokáže ožívat skrze lidský hlas a pohyb, a tak v sobě snoubit dva umělecké světy: výtvarný a divadelní.

Loutkové divadlo je u nás doloženo již v 17. století. Do Čech ho přivezly kočovné herecké společnosti nejdříve z Anglie, posléze z Itálie, Německa a Holandska. Tyto soubory používaly loutek spíše pro kratochvilná představení před vlastní činohrou. Od poloviny 18. století vzniká české kočovné divadlo a stává se oblíbenou zábavou středních a nižších vrstev, a to zejména proto, že bylo jedinou scénickou podívanou, kde se mluvilo česky.

Čeští loutkáři mívali vždy sadu loutek – kolem dvanácti kusů, převažovaly mužské typy. V sadě každého loutkáře nemohl chybět Kašpar neboli Kašpárek, dříve Pimprl nebo Pimprdle. Je to typická národní loutková figura, bez které se neobejde žádné klasické loutkové představení. Kašpárek býval vždy dospělý zakrslý chlapík, lyrická, vtipná postava s bystrým postřehem, mazaný a nebojácný. Kořením všech loutkových her byli čerti, nahánějící hrůzu dětem i dospělým, a záporné mužské postavy, jako byli strašliví a ukrutní loupežníci s jedním okem a tvářemi porostlými vousisky. Nechyběl ani kostlivec a ježibaba – ti všichni dokázali rozechvět diváky strachem. Na druhou stranu tu byly kladné postavy, které byly většinou zárukou dobrých konců – udatný rytíř na svém koni, princ po boku s kašpárkem vítězili nad zlem a zachraňovali královské dcery. Dnešní loutkáři, a toi ti, kteří vycházejí ve své tvorbě ze starých tradic, dávno překonali zažité původní typy i řezbářské tvarosloví. Loutky jim jsou prostředkem pro vyjádření vlastních uměleckých představ a myšlenek. Fantazie projevující se v námětu, v použití materiálu, způsobu ovládání loutky i v samotném jejím ztvárnění nemá hranic.